Zabili nám Ayču
Mikroazyl
5.12.2017 nám zabili Ayču.Je to necelý půl rok, kdy mi chovatel přivezl fenku kangala Ayču, abych ji dal dohromady. Bála se totiž i vlastního stínu, měla neskutečně přehnané reakce na každý zvuk, neznámé světlo, bouřku, bála se lidí a td. Už od druhého dne, kdy jsem s ní začal pracovat, jelikož v noci nás zastihla bouřka, jsem si začal získávat její důvěru. Po měsíci, kdy jsem ji měl puštěnou na našem společném venčení, ji lidé, jenž ji znali, nemohli poznat. Ptali se mne, co je to za fenku? Nechápali, že se jedná o tu stejnou, která se tolik všeho bála, protože si mezi nimi na volno lítala, beze strachu. Dokonce vždy přiběhla na první povel, když jsem po ní něco chtěl a nikdo z lidí ji neděsil, proto ji nemohli poznat. Ještě jsem ji však aktivně nenabízel, protože mi bylo jasné, že je vázaná příliš na mne a u jiného by se mohla rychle vrátit zpátky na začátek. Minulý týden, kdy tu byla přesně 5 měsíců a týden už jsem věděl, že její sebevědomí je natolik odolné, že může hledat nový domov. Už jsem se nebál, že se snadno zhorší. Začala mi totiž učit jiné bázlivé psy nebát se. To je jeden z nejvyšších levelů u bojavých psů, se kterými pracuji. Že ve finále umí učit. Proto jsem ji dal na náš web a Fejsbůk do klasické nabídky, abych jí našel nový domov, kde by pokračovali v mé práci. Nevyžadovalo by to ani příliš velké znalosti, spíše mít přirozený talent a cit a pak poslouchat, co říkám, když k práci s ní něco řeknu. Ještě v neděli jsem o ní psal: "Kangalka Ajča už je při bouřce v pohodě, čeho se lekne, to umí rychle rozchodit a už nechodí s ocasem pod sebou. Může jít do nového domova, kde budou pokračovat v mé práci. U focení se tedy pořád ještě tváří jako na popravě, jinak je veselá, milá, má ráda mazlení, které sama vyhledává.". Jenže pak přišla nečekaná rána.
Druhý den po tom, co jsem dal Ayču do inzerce byl večer i během noci podivný neklid na celém psinci. Každou chvíli jsme se šli někdo podívat ven, co se děje, ale nebylo nic, ani nikdo vidět. Ráno vstávám vždy hodně brzo, už za tmy. Byl klid, jako každé ráno touto dobou. Jenže to jsem ještě nevěděl, co mne při rozednění čeká, když dojdu k poslednímu výběhu k našemu relaxačnímu místu s lavičkami u lesa. Ležela tam Ayča. Už z dálky jsem tušil, že je to průšvih, když mne a mou smečku nepřišla přivítat, jako to dělala vždycky po ránu, kdykoli zůstala přes noc venku. Jen tam tak ležela na boku, jako když spí. Se psy pracuji už skutečně dlouho na to, abych věděl, že takhle spí jen psi, kteří už se nikdy neprobudí. Polil mne studený pot a hlavou mi proletěla otázka. Co se stalo?... Potom mi už lítalo hlavou tolik otázek, že jsem je všechny nedokázal ani stíhat. Umřela sama? Je z blízké příbuzenské plemenitby, bylo to možné. Pomohl jí někdo? Kdo? a proč? ... Takových otázek a neměl jsem jedinou odpověď. Došel jsem do klubovny a kopnul do sebe kafe magoráka. Jenže nepomohlo. Pořád víc a víc otázek a žádná odpověď. Řekl jsem ten průšvih kámošům, kteří tu zrovna byli. Nevěřili. Znali Ayču, věděli, že jsem ji měl na hodně vysoké prioritě, kolik času jsem jí věnoval a kam až jsem její psychiku posunul. Měl jsem ji rád, jako svou vlastní fenku, vždyť tady byla tak dlouho a téměř soustavně jsem s ní pracoval. Musel jsem se uklidnit a sebrat síly, abych začal jednat racionálně. Zavolal jsem našemu veterináři, že potřebuji profi pitvu. Řekl mi, kam s ní máme zajet, tak jsme ji s kámošem odvezli. Pořád se mi honilo hlavou tolik otázek...
Denně jsem čekal, kdy přijdou odpovědi v podobě pitevní zprávy. Dnes jsem se dočkal. S nervozitou, co se dočtu, jsem otevřel obálku a začal číst. Zpočátku to vypadalo, že jí selhalo srdce a oběhový systém. Trochu mne to uklidnilo, že přeci jen odešla na skrytou vadu. Pak jsem četl dál a dočetl zprávu až do konce... Polilo mne, průšvih! Výsledek? Jed! Zase mám otázky, jen ne takové co na začátku a ještě přibyly další.
Jedno vím zcela jistě. Teď už Ayče nikdo nepomůže, ale musím uchránit psy ostatní. Vždyť jich tu mám 26! Naposledy jsem podobně přišel o středoasiata Dinárka. Je to už hodně dávno, měl jsem psinec ještě kousek od Prahy. Tehdy jsem to vyřešil kamerou s infra světlem. Jenže to byl přehledný čtvercový areál. Teď máme sice parádní park, ale je hodně členitý a jedna kamera nevidí všude. Tam, kde jsem našel Ayču, tam zrovna nevidí. Zatím.
Blíží se Vánoce. Původně jsem měl přání docela jednoduché. Pro psy nějaké spoty na breberky, možná nové nerezové misky. Ty teď počkají. Zatím mají sice obouchané, ale psům je to stejně jedno. Spousty psů se přeci nakrmí i z plechového kastrolu, i když tohle není můj styl, proto u mne mají nerezovky. Při jejich mytí mám v ruce vždy jednu, která pamatuje ještě psy, o které jsem se staral skoro před dvaceti lety. Teď mám ale jiné přání. Zabezpečit to tady pořádně a musím vidět úplně všude. K tomu potřebuji infra dalekohled s nočním viděním a pořádným dosahem. Navíc musím co nejrychleji přidat ještě několik kamer a další infra reflektory. To, co tu teď máme, evidentně nestačí. Ještě ani nevím kolik toho budeme potřebovat, to s přáteli zrovna počítáme a hlavně za kolik. Musí se vykrýt každá škvíra. Sice jedeme na fotovoltaiku, ale i kdybychom měli po večerech svítit svíčkami a petrolejkami, pro nepřetržitý provoz kamer mít proud budeme.
Člověk by si řekl, je před Vánocemi, budou se řešit ozdoby na stromeček... Místo toho řešíme policajty, právníky, zabezpečení a lítáme po place kvůli každému divočákovi, kterého psi vyštěkají. Musíme. Máme tady sice pořádné hlídače, ale kdo ohlídá je? Jedině my.
Už jsem za roky své praxe pohřbil hodně psů, ale nikdy si nezvyknu na to, že musím pohřbít i psa, kterému někdo do hrobu takhle hnusně pomohl.
Na třech fotkách je Ayča v neděli 3.12. Dva dny na to už nebyla...
Druhý den po tom, co jsem dal Ayču do inzerce byl večer i během noci podivný neklid na celém psinci. Každou chvíli jsme se šli někdo podívat ven, co se děje, ale nebylo nic, ani nikdo vidět. Ráno vstávám vždy hodně brzo, už za tmy. Byl klid, jako každé ráno touto dobou. Jenže to jsem ještě nevěděl, co mne při rozednění čeká, když dojdu k poslednímu výběhu k našemu relaxačnímu místu s lavičkami u lesa. Ležela tam Ayča. Už z dálky jsem tušil, že je to průšvih, když mne a mou smečku nepřišla přivítat, jako to dělala vždycky po ránu, kdykoli zůstala přes noc venku. Jen tam tak ležela na boku, jako když spí. Se psy pracuji už skutečně dlouho na to, abych věděl, že takhle spí jen psi, kteří už se nikdy neprobudí. Polil mne studený pot a hlavou mi proletěla otázka. Co se stalo?... Potom mi už lítalo hlavou tolik otázek, že jsem je všechny nedokázal ani stíhat. Umřela sama? Je z blízké příbuzenské plemenitby, bylo to možné. Pomohl jí někdo? Kdo? a proč? ... Takových otázek a neměl jsem jedinou odpověď. Došel jsem do klubovny a kopnul do sebe kafe magoráka. Jenže nepomohlo. Pořád víc a víc otázek a žádná odpověď. Řekl jsem ten průšvih kámošům, kteří tu zrovna byli. Nevěřili. Znali Ayču, věděli, že jsem ji měl na hodně vysoké prioritě, kolik času jsem jí věnoval a kam až jsem její psychiku posunul. Měl jsem ji rád, jako svou vlastní fenku, vždyť tady byla tak dlouho a téměř soustavně jsem s ní pracoval. Musel jsem se uklidnit a sebrat síly, abych začal jednat racionálně. Zavolal jsem našemu veterináři, že potřebuji profi pitvu. Řekl mi, kam s ní máme zajet, tak jsme ji s kámošem odvezli. Pořád se mi honilo hlavou tolik otázek...
Denně jsem čekal, kdy přijdou odpovědi v podobě pitevní zprávy. Dnes jsem se dočkal. S nervozitou, co se dočtu, jsem otevřel obálku a začal číst. Zpočátku to vypadalo, že jí selhalo srdce a oběhový systém. Trochu mne to uklidnilo, že přeci jen odešla na skrytou vadu. Pak jsem četl dál a dočetl zprávu až do konce... Polilo mne, průšvih! Výsledek? Jed! Zase mám otázky, jen ne takové co na začátku a ještě přibyly další.
Jedno vím zcela jistě. Teď už Ayče nikdo nepomůže, ale musím uchránit psy ostatní. Vždyť jich tu mám 26! Naposledy jsem podobně přišel o středoasiata Dinárka. Je to už hodně dávno, měl jsem psinec ještě kousek od Prahy. Tehdy jsem to vyřešil kamerou s infra světlem. Jenže to byl přehledný čtvercový areál. Teď máme sice parádní park, ale je hodně členitý a jedna kamera nevidí všude. Tam, kde jsem našel Ayču, tam zrovna nevidí. Zatím.
Blíží se Vánoce. Původně jsem měl přání docela jednoduché. Pro psy nějaké spoty na breberky, možná nové nerezové misky. Ty teď počkají. Zatím mají sice obouchané, ale psům je to stejně jedno. Spousty psů se přeci nakrmí i z plechového kastrolu, i když tohle není můj styl, proto u mne mají nerezovky. Při jejich mytí mám v ruce vždy jednu, která pamatuje ještě psy, o které jsem se staral skoro před dvaceti lety. Teď mám ale jiné přání. Zabezpečit to tady pořádně a musím vidět úplně všude. K tomu potřebuji infra dalekohled s nočním viděním a pořádným dosahem. Navíc musím co nejrychleji přidat ještě několik kamer a další infra reflektory. To, co tu teď máme, evidentně nestačí. Ještě ani nevím kolik toho budeme potřebovat, to s přáteli zrovna počítáme a hlavně za kolik. Musí se vykrýt každá škvíra. Sice jedeme na fotovoltaiku, ale i kdybychom měli po večerech svítit svíčkami a petrolejkami, pro nepřetržitý provoz kamer mít proud budeme.
Člověk by si řekl, je před Vánocemi, budou se řešit ozdoby na stromeček... Místo toho řešíme policajty, právníky, zabezpečení a lítáme po place kvůli každému divočákovi, kterého psi vyštěkají. Musíme. Máme tady sice pořádné hlídače, ale kdo ohlídá je? Jedině my.
Už jsem za roky své praxe pohřbil hodně psů, ale nikdy si nezvyknu na to, že musím pohřbít i psa, kterému někdo do hrobu takhle hnusně pomohl.
Na třech fotkách je Ayča v neděli 3.12. Dva dny na to už nebyla...
Nákupem prostřednictvím těchto bannerů podpoříte psy v našem Mikroazylu
